Zavolejte nám na +420 274 771 217

Rozhovor s Eliškou Haškovou Coolidge

Eliška Hašková Coolidge - Češka, která jako osmiletá emigrovala, vystudovala diplomacii na prestižní Georgetownské univerzitě a pak osmnáct let pracovala jako zvláštní asistentka hlavy státu v Bílém domě. Za tu dobu se v Oválné pracovně vystřídali John F. Kennedy, Lyndon Johnson, Richard Nixon, Gerald Ford a James Carter. Obstarávala jejich rozsáhlou korespondenci, styk s veřejností i protokol. Přesto, že žila v USA, nikdy nepřestala být Češkou. Byla jí odmala vštěpována etikeka, víra v Boha, společenské chování a hlavně to, že je českou rodačkou. Dnes žije zpět v ČR a velmi intenzivně se věnuje etiketě a pravidlům společenského chování. Prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství v otázkách personalistiky a public relations. Vede kurzy protokolu, etikety a etiky pro veřejnost, pro firmy a pro děti mezi 6 a 12 lety. Dosáhla ocenění České republiky „Významná Češka v zahraničí“. Svatebnímu centru Le Rêve poskytla exkluzivní rozhovor.  Dozvíte se z něj něco o životě Elišky Haškové Coolidge, i jak by mělo vypadat správné společenské chování a svatební etiketa.

Paní Eliško, Vy jste letos oslavila významné životní jubileum. Dovolte, abych Vám za naše svatební centrum popřála hodně zdraví a úspěchů ve Vaší práci. Jste vzorem pro mnoho českých žen a já jsem velmi vděčná za to, že s Vámi mohu dnes povídat o Vašem životě.

Amerika - život

První otázka, která mě napadá je: Když jste přiletěla do Ameriky, jaké jste měla pocity?

Do USA jsem přiletěla, když mi bylo devět let. Byla to pro mě jednoduše cesta za tatínkem, kterého zastihla 25.2.1948 pracovní cesta v Americe a který se již do Československa, kvůli politické situaci, nemohl vrátit.

Kdo Vás vlastně vedl k etiketě?

Moje babička. Nebýt toho, co mě ona naučila, bych se nikdy nedokázala v Americe prosadit. Byla důsledná a přísná při výuce správného společenského chování. Jak tatínek, tak ona si byli vědomi toho, že jsou v Americe stále jako hosté, že nejsou zdejší, tedy že se musí obzvláště správně chovat. Peníze neměli. Museli svůj původ dát na vědomí jejich vzdělaností a chováním. I podle přízvuku v Americe poznáte, odkud kdo, z jakého prostředí a z jaké školy přichází. Moji rodiče velice dbali na to, abych mluvila korektně, jak česky, tak anglicky.

Přeskočíme-li pár let Vašeho dospívání, dostaneme se ke studiu na prestižní Georgetown University School of Foreign Service. Poté jste nastoupila do Bílého domu. Kolik Vám bylo v té době let?

To mi bylo 22 let. Ovšem moje cesta na počátku nesměřovala do Bílého domu, mým hlavním cílem byla diplomacie, kterou jsem vystudovala. V té době v USA ale platil zákon, který byl později uznán za neústavní, a podle kterého musel být absolvent vysoké školy občanem Spojených států více než 10 let, aby mohl přijmout práci v americké diplomacii. Já bohužel měla občanství jen 7 let, ale člověk, se kterým jsem uskutečnila příjicí pohovor, mne poslal za kamarádem v Bílém domě, který mne okamžitě přijal.

Začínala jste u 35. prezidenta USA Kennedyho, který byl v roce 1963 zastřelen. Jaký vlastně byl prezident? Jaký to byl člověk?

Osobně jsem více obdivovala prezidenta Johnsona. V Bílém domě jsem pracovala necelé čtyři měsíce, než byl na Kennedyho spáchán atentát. Prezident Kennedy byl krásný člověk se stejně krásnou rodinou, který určitě uměl Ameriku povzbudit.  Ale ač žurnalisté psali o jeho rodinném životě jako o pohádce, nebylo tomu vždy tak.

 Byl úžasný řečník a působil velmi dynamicky. To bylo jeho velké plus. Aby uskutečnil věci, které navrhnul, potřeboval prezidenta Johnsona, pragmatika, který uměl propojit Bílý dům s kongresem.

Který ze všech pěti prezidentů, se kterým jste pracovala, byl Váš nejoblíbenější?

Rozhodně právě Johnson a také prezident Nixon z Republikánské strany. Oba dva měli své veliké klady a vůdcovské schopnosti, ale také problémy, které jim bohužel zkrátily pobyt v Bílém domě. Přesto měli obdivuhodné výsledky. Ten první ve vnitrozemí, ten druhý mezinárodně.

Jak vypadal Váš pracovní den?

Asi 12 lidí, kteří cokoliv psali pro prezidenta nebo dělali průzkumy v jeho kanceláři, se pravidelně scházelo na ranní poradě v 8:30 hodin. Domluvili jsme se na tom, jak komentovat různé záležitosti v obsahu denního tisku a jak prezidentovy přání a zásady podat v jeho projevech a dopisech významným spoluobčanům.  

Byli prezidenti zběhlí v etiketě?

Kromě prezidenta Kennedyho se všichni v předpisu chování, oblékání a stolování museli urychleně vzdělávat a zdokonalovat.

A co se týká společenských událostí v Bílém domě: Jak se etiketa v USA liší od té České? Je něco, co u nás v republice v etiketě chybí?

Etiketa se v západním světě o moc neliší. V ČR nám ale chybí znalosti toho, co se hodí, kdy a kam. Často také ohleduplnost a respekt vůči druhému. Je třeba vidět se očima druhých. Měli bychom více dbát na dopad našeho chování, slov a oblékání na ostatní lidi. Do jisté míry tyto nedostatky byly způsobeny tím, že jsme 40 let byli od kultivovaného světa odříznuti. Ale 20 let poté bychom si měli uvědomit, že nejsme jedinci a že musíme žít a získat respekt těch, s kterými se ve společnosti nacházíme a zároveň nasvítit na naši bohatou národní kulturu. Máme na co být hrdí.  

Návrat do Čech

Když se podíváte na etiketu, jaká byla v roce 1998, když jste se vrátila do Čech a jaká je nyní v roce 2011, co se hlavně změnilo a v čem je v etiketě největší pokrok?

V penězích (smích). V době, kdy jsem se vrátila, zde nikdo nic moc neměl. Život byl šedivý. Ale bohužel takové ty rychlokvašky peněz a moci nám daly, takovou společnost, kterou máme dnes. Kdysi vládly hodnoty, které s velkým úsilím naši rodiče a prarodiče budovali i v těch nejtěžších politických poměrech. Nyní ve snaze dát našim dětem to, co jsme sami neměli, jim zapomínáme často dávat to, co jsme měli.

Jaké je Vaše srovnání mezi washingtonskou společností a českou společností?

V Americe starší rodiny nedbají na to, kolik máte peněz, ale dbají na to, jaké máte chování a jestli jste čestný a spolehlivý člověk. Ohleduplnost, zodpovědnost, způsob vyjádření, to jsou věci, které ovlivňují vysokou americkou společnost. Často cituji Margaret Thatcher, když přijela do ČR na 10. výročí sametové revoluce a měla ten nejkratší projev ze všech. Řekla: „Vy si myslíte, že máte svobodu? Vy nemáte svobodu! Dokud nebudete mít osobní zodpovědnost a zákony, svobodu nebudete mít!“ A je to fakt, ještě teď, 20 let poté, tady pořád za zodpovědnost chybí.

Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla učit etiketu?

Když mi bylo 9 let, tak mi babička napsala dopis, ve kterém mi kladla důvěru, že jednou, po návratu do vlasti, budu mezi mladými, kteří se budou věnovat tomu, aby se důvěra a důstojnost vrátily do naší společnosti. Tento slib jsem jí za mlada dala. Bohužel návrat demokracie přišel až v mém důchodu. Po krátkém rozhlédnutí, po mém návratu, jsem si uvědomila, že veškerá hrdost, kterou jsem vůči mé vlasti cítila, byla správná. Máme tu nejbohatší kulturu a není oblast, ve které nějaký Čech ty nejvyšší stropy neprorazil. Ale ten obal, ta schopnost se elegantně prosadit nám po tolika letech uzavření od světa stále chybí. Ten obal spočívá v kultivování slušného společenského chování, které má své silné kořeny v etice. A pěstování vzhledu a znalostí, co se hodí kdy a kde, jsou vlastnosti, které nám určitě pomůžou k tomu, abychom se jeden k druhému chovali s respektem a budovali respekt v cizině. I proto jsem se zaměřila na výuku etikety a etické výchovy.

Co dělá z ženy dámu? Poznáte na první pohled, že má člověk v sobě základy slušného chování?

Tak určitě z ní dámu nedělají módní výstřelky a značkové oblékání. To si sice může koupit, ale to nepokryje neznalost správného společenského chování, ohleduplnosti vůči druhým a znalosti ohledně toho, co se hodí, kdy a kam.  Nepokryje to ani nedostatek sebekázně a sebeovládání. To jsou kvality, které jsou u dámy nezbytné.

Svatební etiketa

Zažila jste svatbu v Bílém domě dcer prezidentů Nixona a Johnsona. Jak to probíhalo?

Obě byly krásné. V Rose Garden byl vždy velký bílý stan, který byl plný bílých růží. Doopravdy nádherné svatby.

Doufám, že Vás svou otázkou teď neurazím. Vím, že jste rozvedená. Vdávala jste se v 35 letech. Jaká byla Vaše svatba?

Naše svatba byla v historickém soukromém domě u letitých rodinných známých, v Georgetownu, což je krásná stará washingtonská čtvrť. Byla zde veliká terasa vyzdobená bílými květinami se zahradou a svatbu jsme měli částečně vevnitř a částečně na zahradě. Konala se odpoledne, s účastí zhruba 200 lidí a svatební obřad se přímo konal na terase. Manžel se ženil už podruhé, a tak jsme uspořádali svatbu mimo kostel. Oddal nás dlouholetý rodinný přítel a federální soudce v oblasti Wilmington, předtím právní poradce rodiny Dupont. Pastor byl ale při našem obřadu přítomen a dal nám požehnání, i když jsme neměli církevní svatbu. Bylo to krásné.

Je jasné, že jsou rozdíly mezi svatební etiketou v Čechách a svatební etiketou v Americe. Například v Americe je zvykem, že na svatbu hosty nezvou snoubenci, ale jejich rodiče. Je tomu tak?

Ano, je to tak. Tady tomu tak není? (diví se). Myslím, že je to hezký zvyk, dává se přednost rodinným vazbám a rodině celkově. Myslím, že i když jsou rodiče rozvedení, tak by měli na pozvánce být oba dva. Skoro vždy je to samozřejmé, ale na základě nějaké dohody. Je krásné, když ty věci, které rodiče rozdělili, se odloží stranou a spojí se v radosti a pro radost jejich dětí.

Co když není na pozvánce uvedeno, že si mohu přivést doprovod?

To je velice důležitá otázka! Nesmíme si absolutně dovolit, a to na svatbu zvlášť, někoho přivést, aniž by nám to jmenovitě na pozvánce snoubenci nabídli. Na pozvánce musí být napsáno, že zvou i doprovod, pokud tomu tak není, tak to dovoleno nemáme. Bylo by velmi nevkusné, se telefonicky dotazovat, jestli si s sebou můžeme někoho přivést, když to vyloženě nestojí v pozvánce. Pokud by se jednalo o nějakou oslavu, tak zavolat a zeptat se, zda můžeme příjit s doprovodem, je možné, ale na svatbu v žádném případě. To samé platí i u pozvánky na formální večeře.

Nevím, jestli jste se s tím setkala, ale v Čechách snoubenci pozvou některé lidi na obřad i na hostinu, ale jiné lidi pozvou jenom na obřad a na hostinu nikoliv. Co si myslíte o takovém selektování hostů?

To je nevkusné. Pokud nechcete někoho pozvat na celou svatbu, tak je lepší poslat mu oznámení o svatbě. Mám na mysli velmi vkusné formální oznámení na ručním papíře. Buďto to oznamují novomanželé svým jménem anebo to mohou oznámit jejich rodiče. Příjemce pak reagovat může i nemusí, stejně tak nemusí posílat dar, je to na něm. Pokud jste ale pozváni na svatbu, tak máte povinnost poslat dar, ale máte na to rok. V Americe se nenosí dary na svatbu vůbec, posílají se buď před svatbou, nebo až posléze.  Toto zařízení je výhodné v tom, že dary se posílají přímo na adresu snoubenců, či na adresu nevěsty a zapíšou se ihned do katalogu, takže nevěsta ví, co od koho dostala a může snadněji za dary poděkovat. Také nevěsta má rok na to, aby napsala poděkování za každý dar. Tady to tak funguje podobně, ale je dost možné, že budete čekat 10 let a nikdo Vám nepoděkuje. (smích)

Měla bych ještě otázku týkající se svatebního tance. Co když je na svatbě můj vlastní i nevlastní otec?

Vždy má přednost vlastní otec. Ale je určitě krásné zatančit si s oběma.

Některé svatby jsou více a některé méně formální. Jaká je nejlepší etiketa, co se oblečení týče? Existuje něco univerzálního, co je vhodné jak na formální, tak na méně formální svatbu?

Oblečení na svatbě by mělo být vždy podle přání nevěsty. Pokud nevěsta řekne, že chce, aby všichni měli na sobě kraťasy, tak by v nich všichni měli příjít. Ale když je svatba v ranních hodinách nebo kdykoliv před šestou hodinou večerní, nikdo by v takový čas neměl mít na sobě formální smoking a frak, což by měla nevěsta vědět.

A co klobouky u dam?

Klobouk se nenosí nikdy večer, ale ráno a odpoledne dáma klobouk mít může. Nejformálnější svatba, která se koná do 16:00 je v „jacketu,“ tedy v obleku, který se používá jen na takovéto události. „Jacket“ je nejformálnější způsob oblékání pro pány v ranních hodinách. V tom případě si tento oblek vezme ženich, jeho svědek, otec nevěsty, otec ženicha a účinkující muži. Ostatní mohou přijít v „business attire.“ Když je svatba večer, tak může nevěsta stanovit „black tie,“ v tom případě mohou i ženich, tchán a otec nevěsty přijít ve fraku, tedy o stupínek více oblečeni, než je smoking. Ale hosté mají povinnost přijít ve smokingu. Vše je podle vůle nevěsty. Neslušné je nedodržet přání nevěsty.

Některé páry pracují s omezeným rozpočtem. Myslíte si, že je nutné pozvat na svatbu každého, kdo pozval mě? V Čechách je totiž zvykem, že to tak bývá.

Určitě ne.

V New Yorku vychází každou neděli v New York Times svatební příloha, kde se oznamují zásnuby párů včetně jejich fotografií. Myslíte, že by něco obdobného bylo možné i tady u nás v Čechách?

To je jistě dobrý nápad. Určitě by to mohlo fungovat. Kdysi bývalo, že do New York Times se málokterý pár dostal a ze začátku to tak byla velice prestižní záležitost. Nyní je to částečně o penězích, je to zkrátka úplně jinak než dříve.

Co byste doporučila našim českým nevěstám? Na co by neměly zapomenout? Jak si mají svůj den užít a jak se nestresovat?

Myslím, že je důležité se vůbec nestresovat a vědět, že je to jen jejich den. Nevěsta musí ovládat každý detail, tak aby se to líbilo hlavně jí, a to musí uznat každý, i rodiče. Svatba totiž musí být základem nejen manželství, ale i vztahů v celém příbuzenstvu. I na to je důležité myslet, a proto právě oni by neměli být bezohlední. Nikdo nesmí udělat zbytečné faux pas, zbytečně kritizovat detaily, tak aby se každý cítil dobře.

Vy jste jednou řekla na Ministerstvu školství ve Vašem projevu, že lidé zapomenou na to, co jste řekli, co jste udělali, ale že nikdy nezapomenou na to, jak se vedle Vás cítili. Patří Vám můj obdiv. Dokázala jste úžasné věci a doufám, že se Vám bude i nadále dařit. Velice Vám děkuji za rozhovor.

Plánování Vaší svatby a organizace

každý detail je důležitý, aby vše bylo nakonec perfektní

Nejlepší nabídka svatebních míst Chcete luxusní limuzínu Svatby v zahraničí podle vašich přání Vytvořte si své svatební stránky